Svítiplyn.

 

 

Svítiplyn je technický plyn. Jak už název napovídá sloužil původně k osvětlování ulic a veřejných prostor, teprve později pronikl i do domácností. Po osvětlení se začal používat i k vaření, ohřevu teplé vody, vytápění, existovaly pračky, ledničky, žehličky, atd. vše na plyn. Uplatnění našel i v průmyslu opět zejména k ohřevu, otopu, výrobě elektřiny či pohonu motorových vozidel.
Svítiplyn je plyn charakteristického zápachu, jedovatý, hořlavý, výbušný, lehčí než vzduch. Jeho hlavní složkou je hořlavý vodík, metan, oxid uhelnatý a vyšší uhlovodíky, nehořlavý (inertní) dusík, oxid uhličitý a kyslík.
Svítiplyn smíšený se vzduchem tvoří výbušnou směs. Směs mezi dolní a horní mezí výbušnosti lze přivésti k výbuchu. Horní a dolní mez výbušnosti závisí především na složení směsi. Pod dolní hranicí výbušnosti plyn nehoří, nad horní hranicí opět pouze hoří. V literatuře je u svítiplynu uváděná přibližná dolní hranice výbušnosti 5,3 %, horní hranice 33 %. Teoretická teplota spalování svítiplynu je 2100 0C, maximální spalovací rychlost 97 cm/s (údaje dle Perny, Riedla).

Surový svítiplyn obsahuje četné nežádoucí nečistoty (dehet, amoniak, naftalen, benzol, sirné sloučeniny). Svítiplynu je podobný koksárenský plyn. Na rozdíl od koksárenského plynu je svítiplyn před potrubním rozvodem a dalším použitím lépe zbavován nežádoucích nečistot, zejména sirovodíku (sulfanu).

Koncem minulého století (roku 1996 ve městě Bílině) byla výroba svítiplynu v Česku zastavena a jeho používá nahrazeno zemním plynem. Na severní Moravě byl tato záměna ukončena již roku 1989 v Mariánském údolí u Olomouce a v Ostravě-Svinově.
Složení svítiplynu bylo závislé zejména na použité vstupní surovině a zvoleném technologickém postupu jeho výroby. Nejstarší způsob výroby svítiplynu je karbonizace (odplyňování). Výroba probíhala ponejvíce v retortách či komorových pecích. Surovinou bylo černé uhlí. Jednalo se zejména o městské či závodní plynárny. Zvláštní postavení zaujímala plynárna 28.října v Dolní Suché (1955), která zpracovávala koksárenský plyn a dodávala ho do vysokotlaké svítiplynové rozvodné sítě. Později se zde vyráběl svítiplyn štěpením (krakováním) zemního plynu nebo benzinu. V severních Čechách bylo pro výrobu svítiplynu použito zplyňování hnědého uhlí v tlakových generátorech v plynárnách DEZA (dehtové závody), Užín a Vřesová.
Protože svítiplyn obsahuje oxid uhelnatý, který je prudce jedovatý, byla v roce 1971 poprvé v Česku na závodě 28. října v Dolní Suché použita technologie tzv. detoxikace plynu. V plynu byl podstatně snížen obsah oxidu uhelnatého na hodnotu, která zabrání náhodné a nechtěné otravě svítiplynem (1-3 % CO).
V souvislosti se svítiplynem je nutno se zmínit ještě o jedné, pro další rozvoj českého plynárenství významné události, která se udála v druhé polovině minulého století. S budováním celostátní svítiplynové rozvodné sítě se zvyšovala spotřeba svítiplynu a tím se začal zvětšovat rozdíl mezi spotřebou plynu v zimním a letním období. Tato tak zvaná sezonní špička dosáhla takové výše, kterou již nebylo možné řešit pouze provozem výrobních zdrojů. Aby se zabránilo kolapsu v zásobování obyvatelstva začalo se s celostátním vyhlašováním regulačních omezení v odběru svítiplynu u velkoodběratelů a středních odběratelů, což mělo za následek snižování jejich výroby. Bylo proto rozhodnuto vybudovat podzemní zásobník plynu. První podzemní zásobník plynu v České republice byl uveden do provozu (vtláčením plynu) v Lobodicích nedaleko Přerova dne 25. 5. 1965.

 

(zpět historie)